CELOU KOLEKCI NALEZNETE ZDE

ROZHOVOR

Co Vás přimělo ke spolupráci zrovna s Klokartem?

Bytí na sociálních sítí s sebou přináší hodně specifik. My už nejsme náctiletí influenceři, ale tátové od rodiny, a tak si velmi dobře uvědomujeme, že mít v rukou nástroj s takovým vlivem, který oslovuje denně téměř čtvrt milionu sledujících, je obří zodpovědnost. A  denně se nám stává, že nám chodí žádosti o pomoc, ať už finanční nebo formou sdílení. Podařilo se nám několikrát finančně podpořit handicapovaného chlapce z Ústí nad Labem, který potřeboval peníze na rehabilitace a později nové větší auto. Díky našich skvělým sledujícím jsme to zvládli a rodina si vůz mohla koupit. Když nastane nějaká krize, jako byl začátek války na Ukrajině, sdílíme a také sami přispíváme Člověku v tísni. Atd. No, ale bohužel jsem se ale dvakrát také spálili a naše pomoc byla zřejmě spíše zneužita, takže jsme začali být opatrnější. A Klokánek a Klokart je pro nás jednoznačná záruka, že náš vliv a peníze našich sledujících z prodeje merche budou využity správně a čestně.

Jste první tvůrci Klokartu, kteří mají osobní zkušenost s osvojením dětí a náhradním mateřstvím, tj. oblastí, která s Fondem ohrožených dětí velmi souvisí. Jak vnímáte důležitost takové instituce jako je Klokánek?

Moc rádi bychom měli zkušenost i s osvojením dětí, ale to zatím bohužel není pravda, protože nyní si podle platné legislativy nesmíme osvojit ani biologické děti registrovaného partnera, i když by to pro náš praktický život a především právní a existenční zázemí dětí bylo více než žádoucí. Takže když šly naše dcery k zápisu do školy a školy, museli jsme si navzájem vyřídit plnou moc, v nemocnicích spoléháme na lidskost lékařů a sester, že by nás (snad) nikdy nevyhodili s dítětem ve vážném stavu, i když by s ním byl sociální (biologický) otec) atd. Klokánek vnímáme jako velmi potřebnou součást v oblasti sociální politiky státu, tak, jak funguje, tak by ale měla fungovat ta primární státní péče o děti v nouzi. Systém péče rodinným způsobem, v kolektivech a s tetou, která má s dětmi osobní vztahy, zná jejich potřeby, nálady, specifika, touhy a dokáže vycítit a poznat, kdy její svěřenec třeba zrovna nemá svůj den a potřebuje klid, to je za nás zásadní výhoda Klokánků. Dětská duše je tak křehká věc, že pokud se dítě dostane do krizové situace, ať už tragickou příčinou, anebo selháním rodičů, je přece nad slunce jasné, že potřebuje cítit oporu a prostředí domova, ne ústav.

Otevřeně na svém Instagramu ukazujete pozitivní i negativní stránky rodičovství. Setkáváte se často s kritikou vůči Vašemu stylu výchovy?

Často ne, občas ano. Pokud něco ukazujete a říkáte tak velké skupině lidí, je jasné, že nesmíte očekávat 100 % souhlas a že je větší šance, že vám to někdo osolí jen proto, že jste dceři neučesala rovně pěšinku 🙂 Pokud to ale nevadí dceři, tak je nám jedno, co o tom kdo myslí. Sto lidí, sto názorů. A i když máme velmi silnou a skvělou komunitu sledujících, kteří nás mají rádi, jsou podporující a přijímají nás takové, jací jsme, bez filtrů, lží a přetvářky, tak stejně jak se na nás dívají možná i stovky méně přejících, kteří hledají chyby na každém našem kroku a neváhají nám to kdykoliv napsat, vybíravě i hrubě. A nemusí to být ani chyba, prostě jen uděláme něco jinak, než je jejich představa. Nicméně nepodléháme tomu, přijímáme to jako součást online světa. Na výchovu našich dětí jsme tu my dva, je to naše odpovědnost, my bude přijímat její plody i chyby a tak by to měl přijmout každý. Inspirovat se je fajn, ale držet si vlastní hodnoty, to je podstatné.

Jak vznikal motiv Moje nervy?

Moje nervy je častá a oblíbená hláška, která z nás doma našla čerstné místo! A jelikož s ní zejména rodiče nezřídka souzní, rychle se ujala mezi naším publikem. Není divu, věrně popisuje pocit, jaký občas cítí každý rodič při výchově dětí. Někdy je to o nervy, no ne? Tento slogan, pod který se jistě mnoho z vás podepíše, byl původně vytvořený pro vlastní merch, stal se hitem a nyní jej propůjčujeme pro dobrou věc. A věříme, že udělá radost a ještě pomůže Klokánku.

No a není to občas o nervy, sdílet části svého života na Instagramu?

Všechno je občas o nervy 🙂 Ale ne, kdyby nám to působilo více negace než pozitiv, tak to neděláme. Hřeje nás hlavně pocit z toho, kolika coming outům dospívajících dětí jsme svým sdílením pomohli dát hladší průběh, třeba jen proto, že nás dotyčná maminka sledovala a postupně změnila na homosexuály a výchovu dětí v duhových párech názor. Píšou nám babičky kolem sedmdesátky, že si kvůli nám založily instagram a koukají se, co zase děláme. Píšou nám občas tátové od rodin, že se u nás inspirují nápady na aktivity a výlety s dětmi. Píšou nám kluci a holky, že jsme jim dodali odvahu jít s barvou ven a píšou nám gay páry, ať s nimi sdílíme know how pro založení rodiny. To všechno potvrzuje, že obětovat část našeho soukromí má smysl a věřím, že to pochopí i naše děti, za které jsme to sdílení veřejně rozhodli my, když ještě byly malé. Snad pochopí, že i díky tomu budou rodiny jako my ve společnosti vnímány bez hloupých předsudků, které v Česku šíří zlostné skupiny radikálních konzervativců.